Naučná stezka

STROM  UČITEL
Vydejte se s Tomášem na dobrodružnou cestu za poznáním, po které ho provádí víla Eulálie. Dostanete se s ním v lese na místa, kam ještě žádný člověk nesměl vstoupit. Zjistíte, že i zdánlivě obyčejný les může být kouzelný a že v něm nepotkáte jen stromy, turisty a sem tam nějakého mravence…

Všichni moc dobře znali jeho věčně rozcuchané rovné vlasy, špinavou pusu a kolena prošoupaná od kdovíjakých lumpáren. Jmenoval se Tomáš a jeho nejlepší kamarád byl prak, kterým střílel po sousedových slepicích. Uvnitř to byl možná hodný kluk, ale tuhle stránku doteď ještě nikdy nikomu neukázal, a tak ho všichni nejčastěji nazývali nezbedníkem či syčákem.
Jednoho dne měl jít s rodiči na výlet právě sem do lesa. Výlety nesnášel, avšak tento považoval za dobrou příležitost vyzkoušet, jak bude jeho nový prak střílet na veverky. A tak jakmile byl v lese, neztrácel čas, nechal jít rodiče napřed a pustil se do „práce“. Veverky ho ale slyšely přicházet a stihly se mu všechny ztratit z cesty. Tak zkoušel střílet alespoň na nehybný cíl, vybral si k tomu mladý stromek. Mířit uměl dobře, to se musí nechat, téměř pokaždé se strefil. V tom jako by slyšel slabounký hlásek: „Au, co to děláš, to bolí!“ Tomáš se zamračil. Rozhlížel se okolo sebe, ale nikdo tam nebyl. Objevil však obrovské mraveniště. Napadlo ho, že by mohlo být zábavné trochu provětrat mravence, ale neměl dost odvahy na to postavit se jim holýma rukama. Tak přiskočil k prvnímu stromku a začal mu lámat větev. Když najednou opět uslyšel ten hlas: „Au, jsi normální? Co jsem ti udělala, že mě tahle mučíš?“ a spadla na něj šiška.
„Co je? Kdo to je? Nevidím tě.“
„Ani nemůžeš, vy lidé jste úplně slepí.“
„A kdo tedy jsi?“
„Jsme Eulálie, víla tohoto stromu. Víš vůbec, co je to za strom?“ Tomáš přemýšlel, ve škole se to učili: „Smrk, modřín?“
„Ne, je to borovice. Každý strom obývá nějaká bytost, a když tomu stromu ubližuješ, ta bytost to cítí.“
A další šiška. „Au. A mohl bych tě vidět? A všechny ostatní?“
„Když se mi omluvíš…..“
„Tak promiň, bolelo to moc?“
„Asi takhle!“ A Tomášovi se najednou zapletly vlasy do větví.
„Aááááá, to tahááááá.“
Strom mu vytrhl pět vlasů: „To máš za listy,“ a pustil ho. „Dobrá, vezmu tě s sebou na jedno zvláštní místo. Ale musíš se chovat slušně! Ještě nikdy tam žádný člověk nebyl.“
„Neboj, budu.“
„Tak se mě chyť za ruku.“ Tomáš se chytil nejnižší větve a najednou viděl místo stromu vedle sebe vílu. Usmála se na něho: „Tak půjdeme.“

Jilm

Jilm strom zázraků z jiného světa

Tomáš rozpačitě klopýtal po úzké pěšině napříč lesem a přemýšlel o tom, co mu řekla poslední bytost.  Najednou se zastavil a udiveně si prohlížel statný strom, který nešel přehlédnout. Jako  světlušky který vábí  pocestný do bažin, šel Tomáš  váben stromem co nejblíže  a i když nevěděl, co je to za strom, vycítil, že je něčím zvláštní a měl pravdu - byl to jilm, který je na hranici světů, brána do světa dětské fantazie, snů, kouzel a dobrodružství.
Najednou koruna stromu zašuměla, jako by si listy povídaly a z kmene, který je obalen štítem kůry, vystoupil elf. Zářil tak moc, že si Tomáš musel zastínit rukama obličej a když promluvil, rozlil se v Tomášovi pocit štěstí a míru. ,, Ahoj Tomáši, já jsem král elfů, jmenuji se Edward a vládnu tomuto stromu již 400 let. Jsem už moc starý, elf se vždy dožívá tolik let jako jeho strom a stejně tak jako je strom závislý na nás jsme my závislí na něm, proto je důležité, aby lidé neničili a nekáceli tyto nádherné bytosti, nezabíjeli zvířata v našich korunách a neodhazovali odpadky u našich nohou, protože jakmile se ostří sekery zasekne do našeho těla, nebo když odpady znečistí náš vzduch, umíráme.“ Tomáš se zamračil, sám si vzpomněl, jak donedávna pohazoval žvýkačky tam, kam ho napadlo, a střílel po zvířatech z praku.
Jelikož byl elf velmi moudrý a věděl, o čem Tom přemýšlí, usmál se a pravil: ,,Je dobře, že sis uvědomil chybu svého počínání, jednou z tebe vyroste spravedlivý člověk, ale do té doby, vždy když uvidíš v lese odpadky, snaž se co nejvíce lesu pomoci a posbírej je, les se ti odvděčí.  A aby to nebyla jen marná slova, chyt mě za ruku a já ti ukážu svůj les. Domov, ve kterém jsem vyrůstal a který se ti taky může stát domovem, pokud budeš chtít.“ Tomáš šťastně přikývl a uchopil elfa za ruku, a jen co se ho dotkl, les jako by ožil; najednou rozuměl štěbetání lístečků, stěžování větru, který lamentoval, že nemá nic na práci, rozuměl květinám, které se nakláněli nad sebou a šeptali si do oušek, sladká slůvka. Udiveně se podíval na elfa Edwarda, který se usmál a pokynul rukou.
V tu chvíli se okolo Tomáše shromáždilo spoustu zvířátek, skotačivé veverky vylezli na jeho ramena a smáli se tak šťastně, že se Tom taky začal chechtat.  Mezitím, elf Edward tiše rozmlouval s malým skřítkem, který měl modrou čepičku se spoustou šišek. Než se Tom stihl zeptat, co je to za zvláštní stvoření, elf Edward promluvil: ,, To byl Ulmas, stará se o potoky v tomto lese, důležité ale je, že tě Tomáši musím opustit. I když ale les umlkne, nezapomeň, co jsi tu zažil, a že vždy, když si budeš něco přát, les tě vyslyší, nikdy nebudeš sám, protože my tu budeme vždy s tebou a pomůžeme ti. Žádám tě jen o jediné: chraň náš domov a neubližuj zvířátkům. Ne všichni jsou tak silní, a jak jistě víš, silnější musí vždy pomoci slabšímu.“
Když král elfů a tohoto lesa dořekl svá slova, zmizel a s ním utichl i les. I když Tomáš nic neslyšel, cítil, že uvnitř svého srdce je bude slyšet navždy. S rozhodným krokem a se vševědoucím úsměvem, vykročil  po lesní pěšině za dalším dobrodružstvím.

Javor

Javor

Eulálie přivedla Tomáše k prvnímu stromu, který zahlédla.Víla přistoupila ke kmenu stromu a lehounce na něho zaklepala. Tomáš byl velmi napjatý,ale zároveň zvědavý,co se bude dít. Z ničeho nic se odloupla kůra stromu a vyšel ze tmy mužíček malé postavy,který velmi připomínal skřítka. „Ano, je to skřítek.“ pomyslel si Tomáš. Skřítek Eulálii srdečně přivítal, ale jeho pohled na Tomáše nebyl ten nepřívětivější, avšak Eulálie ho poprosila, aby Tomášovi ukázal, že javor je krásný jak zvenčí, tak zevnitř. Panu Javorníčkovi, tak se skřítek jmenoval, nic jiného nezbylo, jelikož i on chtěl Tomáše napravit a chtěl, aby si začal vážit všeho krásného co nám příroda dala.
„Vidíš nahoře to hejno včel Tomáši ?“ zeptal se pan Javorníček. Tomáš zaklonil hlavu a zaskočila ho výška stromu, který měl jako jeden z mála javorů takových 15 metrů. Tomáš na Javorníčkovu otázku pouze kývl a tak skřítek začal povídat dál. „Náš domov je jeden z hlavních zdrojů příjmu sladkého nektaru pro včeličky, aby mohl vyrábět med. Javorníček natáhl ruku a do dlaně mu přilétl list ze stromu. Podal ho Tomášovi, aby si důkladně prohlédl zajímavý tvar listu. Tomáš byl chytrý chlapec, ikdyž se na první pohled nezdálo a tak si hned všiml , že listy javoru připomínají rozevřenou dlaň. Javorníček to velmi ocenil, že se Tomáš začal do učení zapojovat.
Tu se ze stromu ozvalo jemné ženské zavolání: „Javorníku, pozvi Tomáše a Eulálii dál.“
Když Tomáš vešel do kmene, naskytl se mu pohled na útulnou světničku ve které už stála Javorníčkova žena a vítala je s talířem plným palačinek politých nějakým sirupem. Tomáš byl vyhládlý, tak na tu dobrotu dostal hned chuť. Posadil se a hned se ptal: „Mmm, co to je za dobrý sirup?“ „Víš, jak jsem ti venku říkal, že včeličky si berou náš nektar? Tak to je on ,akorát trochu upravený. Říká se mu Javorový sirup, kdyby jsi ho chtěl ještě někdy ochutnat, tak aby jsi to věděl.“ Odpověděl mu Javorníček, ale to už Tomáš moc neposlouchal a ládoval se palačinkami, až se mu za ušima dělaly boule. Když Tomáš žvýkal sousta projížděl pohledem po zdech světničky. Na zdech uviděl spoustu fotografií, na nichž byli skřítci, nápadně podobní Javorníčkovým, kteří stáli vedle stejného javoru ve kterém teď byl náš Tomáš. Některé fotografie vypadaly velmi staře a tak se Tomášovi dostala do hlavy otázka: „Jak dlouho tu ten strom stojí?“ zeptal se. Paní Javorníčková mu mile a ráda odpověděla: „Náš strom už tu Tomášku stojí přesně 100 let. Můj pra-pra-pra-praděda ho zasadil a poté co vyrostl do takovéhle krásy se do něho má rodina nastěhovala.“
To ale už měl Tomáš dojedeno a Eulálie chtěla pokračovat v cestě za poznáním a nápravou, tak se museli s Javorníčkovými rozloučit a jít dál. Eulálie se Tomáše po cestě ještě vyptávala co si všechno zapamatoval. Tomáš k jejímu překvapení vyjmenoval vše, co mu Javorníčkovi prozradili.
A co Vy děti, dávaly jste pozor a dokážete také vyjmenovat vše co Javorníčkovi Tomášovi o javoru řekli?

Jasan

Jasan

Eulálie společně s Tomášem dojdou po úzké cestě k mohutnému jasanu, který vévodil velkému pásu lesa. Kolem stromu byly jen pahýly stromů a podupaná, sem tam spálená půda a jehličí.
Jen onen mohutný Jasan se tyčil nad suchými, shnilými pařezy. Tomáš na tuto spoušť koukal s otevřenou pusou. „ Jak se to stalo??“ pravil s vyděšeným výrazem.
Víla Eulálie zavolala směrem ke stromu elfské slovo „Melone!“, najednou se začaly rozestupovat mohutné kořeny stromu. Po chvíli vystoupil z podkmenů pomenší vousatý mužík, po zuby ozbrojený, ve zlaté zbroji, s lukem přes rameno a toulcem šípů kolem pasu. Plnovouse, který mu sahal až pod pas, měl na konci sepnutý sponou.
Eulálie ho uctivě pozdravila a poprosila ho, aby Tomášovi řekl něco o sobě a o tom co se tu stalo.
„Jmenuji se Zorgon, kapitán Zorgon. Dříve asi tak před 1500 lety jsem bojoval po boku krále lesu Báthora proti ohnivým mužíkům z jihu. Oddíly lučištníků stříleli z tohoto čtyřiceti metrového jasanu na své nepřátelé. Zelené listy, které mají až třicet centimetrů nás bezpečně maskovaly. Jasan roste na rozmočeném povrchu a  to sloužilo také jako pasti, kde se ohniví mužíci hasili. Jasan se dodnes tyčí na vrcholcích kopců a nad vršky lesů. Boje trvaly 200 let, až nakonec obě velká vojska zdevastovali velkou část lesa,  jako zde. Většinu tohoto lesa již víly oživily.“
Z ničeho nic se Tomáš pohnul a promluvil ke kapitánovi. „Od malá mám rád válečníky, ale vy jste ten nejodvážnější, nejchrabřejší a máte obrovskou životní sílu“. Jen to dořekl, spálená a zničená půda okolo jasanu začala pučit a zelenat se. „Co se to děje?“ zeptal se Tomáš. Zorgon se na to díval s úžasem a obdivem a poté řekl: „děkuji ti hochu za poděkování a pochválení mích činu, které jsem neslyšel do války. Díky tomu se má zahrada probudila k životu.“ Najednou jeho tvář dostala jemných rysů a za to, že ho Tomáš vy slechl a poděkoval, mu daroval svůj luk i toulec a pravil: „ Všechny problémy se nedají řešit válkou.“

Víla i s Tomášem poděkovali a nově vyrašeným porostem odcházeli. Zorgon se za nimi dlouho díval.

Dub

Dub král lesa

Tomáš a víla Elulálie se procházeli po rozkvetlé louce plné květin a nejrůznějšího hmyzu, když náhle na okraji lesa zahlédli mohutný nepřehlédnutelný strom. Byl jiný než ostatní. Byl větší a výraznější, měl silné zkroucené větve, obrovskou širokou korunu a z lesa doslova vyčníval. „Co je to za nádherný strom?,“ zeptal se Tomáš víly Elulálie. „To je dub, král lesa,“ odpověděla mu. „Pojď, půjdeme se s ním seznámit.“ A tak šli.
Když došli až k tomu obrovitému stromu, Tomáš si po chvíli všiml, že dub je velmi starý. Elulálie jemně zaklepala na vrásčitou kůru obklopující jeho široký kmen. V tu ránu se začaly větve dubu pozvolna prohýbat a kroutit. Dřevo podivně praskalo, vydávalo prazvláštní zvuky a uprostřed kmene se vytvořila malá nepatrná prasklina, která se postupně zvětšovala. Z ní vyskočil postarší zavalitý skřítek Marsus, patron dubu. V ruce držel zvláštní trojzubec a svým hlubokým hromovým hlasem okamžitě pravil: „Kdo mě to vyrušuje z mého klidného spánku?!“ „To jsem já, Elulálie,“ odpověděla víla. „A tohle je Tomáš. Provádím ho po našem lese, aby se něco nového naučil a dozvěděl.“ Skřítek Marsus se pousmál, ale pod jeho dlouhými vousy to nebylo skoro poznat. „Víš proč se dubu říká král lesa?,“ zeptal se Tomáše, který si ho se zájmem prohlížel. Tomáš zavrtěl hlavou. „Je to proto,“ řekl Marsus, „že dub je nejsilnějším a nejmohutnějším stromem v lese. Má veliké a dlouhé kořeny, kterými se pevně drží v zemi. Jeho dřevo je tvrdé, pružné a pevné. Lidé tyto kvality objevily už velmi dávno, proto si ho velmi cení. Bohužel dub kvůli tomu velmi často kácí. Svou velikou sílu dub využívá pouze k ochraně živočichů a rostlin. V jeho blízkém okolí žije mnoho druhů hmyzu, ale i ostatních zvířat. Díky své životní síle a velké energii se král lesa dub dožívá mnoha set let. Poté uvolní místo dalším jiným stromům.“ „Tak, a teď víš o dubu skoro všechno,“ řekla víla Elulálie Tomášovi. „Doufám, že si to, co jsem ti teď pověděl, dobře zapamatuješ. Mohlo by se ti to někdy v budoucnu hodit“ pravil Marsus a zmizel v prasklině dubu, která se za ním postupně znovu uzavřela.

Tomáš s vílou Elulálií tak zůstali v lese úplně sami, a po chvíli se vydali dál. Cestou Tomáš přemýšlel o velikém dubu, a o tom, co se právě dozvěděl…

Bříza

Bříza

Ahoj Tomáši, vítám Tebe a tvé milé turisty! Jsem víla Březinka a bydlím v březovém lesíku, ve kterém se teď nacházíme. Břízy jsou mé nejlepší kamarádky a proto Ti o nich něco povím.
Bříza je strom počátku, připravuje půdu pro ostatní stromy. V lese ji nemůžete přehlédnout, protože její kůra je jedinečně zářivě bílá. Pokud je starší, má v kůře velké černé praskliny. Bříza není vůbec vybíravá, své kořený zapustí třeba v dlouho nepoužívaných vlakových kolejích nebo zaroste dlouho nesekanou louku. Nevadí ji ani písčitá půda, a proto se s ní někdy můžeme setkat i na vrcholu vysoké skály. ,,Jůů, znáš nějaké takové břízy?“, zeptal se s překvapením Tomáš.  Ano, takové skalní kamarádky mám v blízkém skalním městě Hruboskalsku za hradem Valdštejnem, kde rostou opravdu na samotných vrcholcích vysokých skal. Vše špatného, co zde lidé provádí, tyto břízy vidí!
Bříza má velmi dlouhé rovné vlasy, které na jaře zdobí malé zelené lístky. Ty na podzim zežloutnou a v zimě pak opadají. Její vlasy také obohacují takové hnědé šňůrky, kterým se říká jehnědy.
Tomáši, teď Ti představím moji babičku Březinu. Stojí tady v lesíku, je to ta nejstarší, schválně jestli ji tví turisté najdou! Je už hodně stará, je ji kolem 80 let. Do konce života ji moc nezbývá, protože břízy se dožívají pouze 120 let. Když pak umřou, jejich dřevo brzy shnije, ale kůra ta vydrží ještě dlouhou dobu po její smrti zdravá a silná. Břízy nejsou také až tak vysoké, dorostou do výšky maximálně 25m.
Protože je bříza ženského původu, jejím symbolem je Venuše.

,,Tomáši a mladí turisté, teď už běžte, v sousedním sadu už na Vás čeká víla Třešeň a chce Vám povědět o síle svého červeného dřeva!“

Třešeň

Třešeň

Po nějaké chvíli přišli na sluncem prozářené místo plné krásné sladké vůně. V pravidelných rozestupech tam rostly třešně. Nebylo to tam jako v lese, kde máte všude nějaké křoví nebo mladé stromky, kterými se musíte prodírat. Byly zde jenom třešně a krásná hebká zelená tráva. Třešně byly zrovna v plném květu, a tak to vypadalo, jakoby uprostřed května nasněžilo. A uprostřed sadu je uviděl. Krásné téměř průsvitné víly, ne těžší než ten kvítek, co se tu a tam snesl k zemi. Tančily tam v kruhu oblečené do bílých, zelených a růžových závojů. Pohyby měly tak ladné, jakoby se ani nedotýkaly země. Tomáš téměř nedýchal, jen aby je nepřerušil. Víly si jich ale po chvíli všimly a kývaly na ně, ať přijdou blíž. Uprostřed kruhu stála nejkrásnější víla oblečená do fialových šatů s malou stříbrnou korunkou na hlavě.
„Ráda tě zase vidím, sestřenko.“ Pravila víla „A kdo je tohle?“, ukázala na Tomáše.
„To je jeden chlapec, kterému chci ukázat les i z jiné stránky, aby si ho začal vážit. Jmenuje se Tomáš.“ A Tomáš se při Euláliiných slovech cítil provinile: kolikrát už polámal třešním větve, když se sápal po jejich sladkých plodech. Když teď viděl ta křehká stvoření, kterým teď ubližoval, nejraději by se propadl do země.
„Vítej, Tomáši.“ oslovila jej víla laskavým hlasem „Jsem Risnael, královna třešní a toto jsou mé sestry. Posaď se, povím ti náš příběh: Byly jsme sem na Zem seslány před mnoha lety z Měsíce, abychom lidi naučily dělat také někdy něco nezištně a s láskou pro druhé. Nic neděláme pro sebe. Na jaře, sotva se trochu oteplí, začneme kvést, abu měly včelky po dlouhé zimě co jíst. Hned potom, když vítr rozfouká naše bílé květy, se naše plody stanou první potravou pro ptáky. Ale zbytek roku už můžeme odpočívat. Do zimy zestárneme a s prvním spadaným listím se vracíme domů, na Měsíc, kde nabereme nové síly, abychom mohly hned, když roztaje sníh, začít opět kvést. Někomu by se naše poslání mohlo zdát marné, protože si z nás téměř nikdo příklad nebere. Jen Japonci, kteří mají třešeň jako svůj národní strom. Ale ti se zase úplně odnaučili odpočívat. S vámi lidmi je to prostě těžké.“
„A jak to vypadá na Měsíci?“
„Dá se to jen těžko popsat slovy. Je to krásné věčně kvetoucí místo, kde všichni dělají poctivě a s radostí svou práci, ať je jakákoliv. Uklízečky a dělníci nedělají svou práci protože „to prostě někdo dělat musí“, ale protože si tu práci vybrali, mají pro ni vlohy a vykonají ji, jak nejlépe umí. Všichni tam žijí v blahobytu, bez bojů a hádek a jsou šťastní.“
„To zní krásně. Také chci dělat to, co mě baví.“
„Vždyť ti nikdo nebrání. Jen musíš mít dost odvahy být sám sebou!“
Vtom zafoukal vítr a záplava bílých kvítků se snesla k zemi. Chvíli nebylo nic vidět, jen bílou sladce vonící tmu, a z čím dál větší dálky se k Tomášovi nesla ta slova: „Buď sám sebou. Buď sám sebou…“, a když se bílý oblak usadil, víly byly ty tam.

Tomáš s Eulálií pokračovali na své cestě dál. Tomáš o těch slovech nepřestával přemýšlet a snažil se pochopit jejich význam.

Buk

Buk

Tomáš si sedl do vonící trávy a poslouchal Eulálii, která se s ním loučila. „Tomáši, nezapomeň na dar, který ti byl dán, na porozumění, které je v každé kapce průzračné lesní vody, na život v korunách, na lásku, která je skrytá v každé luční květině, nezapomeň na harmonii, kterou ti může dát jedině les. Snažili jsme se Ti ukázat cestu. Jakým směrem se vydáš, je jen na tobě. Tady před labyrintem tě musím opustit.“ Eulálie naposled objala Toma a pak se tiše rozplynula v korunách stromů.
Tomáš chtěl neohroženě vstoupit do labyrintu. V tom na soše před ním zapraskalo staré dřevo a ozval se hluboký hlas: „Není důležité projít, nýbrž pochopit. Já jsem strážce tajemství, jsme pravda světa, síla mocných, spása chudých. Jsem život, který ti byl dán. Společně s Nadějí.“ Strážce pokynul k soše vedle sebe, která byla také velice stará, ale přeci jen jemnější: „Hlídáme bránu do světa porozumění. Každý z nás představuje půlku světa, krutou i laskavou, prostou i velebnou. V našich žilách koluje oheň i voda, dobro i zlo dávají vzniknout kruhu tajemství, které utváří harmonii světa, kterou můžeš poznat i ty, když správně odpovíš na mou otázku.“ „Tomáši, kdo zná svět?“ ozval se druhý hlas. Tomáš nevěděl. Snažil se nezapomenout na vše, co mu Eulálie povídala, na vše co mu ukázala, co chtěla, aby pochopil. „Svět zná ten, kdo pochopí sám sebe.“ „Moudrá odpověď,“ pravila Naděje, „můžeš vstoupit, leč pamatuj, půda, po které kráčíš, je posvátná.“ Tomáš si zul boty a vstoupil do labyrintu. Uvnitř sebe slyšel Naději, která s každým úderem jeho srdce zpívala.

Tomáš přemýšlel o všem špatném, co kdy v lese napáchal. Záhy však pochopil, že nemůže marnit čas výčitkami, ale že musí zlé skutky odčinit. Když tak o všem přemýšlel, ani si nevšimnul, že došel na louku, na které stály v kruhu dřevěné sochy, které se na něho usmívaly. „Buď zdráv, Tomáši,“ pravila socha nejblíže k němu, „my představujeme lidské vlastnosti, jsme dobré i špatné, podle toho jak nás lidé umí využít. Silného člověka posílíme v jeho síle, malicherného utopíme v malichernosti.“ „Tomáši,“ promluvil Jupiter, „dost bylo řečí, je načase, abychom se rozloučili. Svou cestou jsi našel a získal mnoho ctností. Našel jsi lásku k přírodě, moudrost života a silnou vůli, která ti pomůže splnit všechny sny, na které jen pomyslíš, ale hlavně jsi našel porozumění, jdi a uchovej ho ve svém srdci, neboť jen ten, kdo pozná, pochopí. A teď už jdi.“ Tomáš se na sochy vděčně usmál a rozběhl se zpátky k domovu.