Jilm
Jilm strom zázraků z jiného světa
Tomáš rozpačitě klopýtal po úzké pěšině napříč lesem a přemýšlel o tom, co mu řekla poslední bytost. Najednou se zastavil a udiveně si prohlížel statný strom, který nešel přehlédnout. Jako světlušky který vábí pocestný do bažin, šel Tomáš váben stromem co nejblíže a i když nevěděl, co je to za strom, vycítil, že je něčím zvláštní a měl pravdu - byl to jilm, který je na hranici světů, brána do světa dětské fantazie, snů, kouzel a dobrodružství.
Najednou koruna stromu zašuměla, jako by si listy povídaly a z kmene, který je obalen štítem kůry, vystoupil elf. Zářil tak moc, že si Tomáš musel zastínit rukama obličej a když promluvil, rozlil se v Tomášovi pocit štěstí a míru. ,, Ahoj Tomáši, já jsem král elfů, jmenuji se Edward a vládnu tomuto stromu již 400 let. Jsem už moc starý, elf se vždy dožívá tolik let jako jeho strom a stejně tak jako je strom závislý na nás jsme my závislí na něm, proto je důležité, aby lidé neničili a nekáceli tyto nádherné bytosti, nezabíjeli zvířata v našich korunách a neodhazovali odpadky u našich nohou, protože jakmile se ostří sekery zasekne do našeho těla, nebo když odpady znečistí náš vzduch, umíráme.“ Tomáš se zamračil, sám si vzpomněl, jak donedávna pohazoval žvýkačky tam, kam ho napadlo, a střílel po zvířatech z praku.
Jelikož byl elf velmi moudrý a věděl, o čem Tom přemýšlí, usmál se a pravil: ,,Je dobře, že sis uvědomil chybu svého počínání, jednou z tebe vyroste spravedlivý člověk, ale do té doby, vždy když uvidíš v lese odpadky, snaž se co nejvíce lesu pomoci a posbírej je, les se ti odvděčí. A aby to nebyla jen marná slova, chyt mě za ruku a já ti ukážu svůj les. Domov, ve kterém jsem vyrůstal a který se ti taky může stát domovem, pokud budeš chtít.“ Tomáš šťastně přikývl a uchopil elfa za ruku, a jen co se ho dotkl, les jako by ožil; najednou rozuměl štěbetání lístečků, stěžování větru, který lamentoval, že nemá nic na práci, rozuměl květinám, které se nakláněli nad sebou a šeptali si do oušek, sladká slůvka. Udiveně se podíval na elfa Edwarda, který se usmál a pokynul rukou.
V tu chvíli se okolo Tomáše shromáždilo spoustu zvířátek, skotačivé veverky vylezli na jeho ramena a smáli se tak šťastně, že se Tom taky začal chechtat. Mezitím, elf Edward tiše rozmlouval s malým skřítkem, který měl modrou čepičku se spoustou šišek. Než se Tom stihl zeptat, co je to za zvláštní stvoření, elf Edward promluvil: ,, To byl Ulmas, stará se o potoky v tomto lese, důležité ale je, že tě Tomáši musím opustit. I když ale les umlkne, nezapomeň, co jsi tu zažil, a že vždy, když si budeš něco přát, les tě vyslyší, nikdy nebudeš sám, protože my tu budeme vždy s tebou a pomůžeme ti. Žádám tě jen o jediné: chraň náš domov a neubližuj zvířátkům. Ne všichni jsou tak silní, a jak jistě víš, silnější musí vždy pomoci slabšímu.“
Když král elfů a tohoto lesa dořekl svá slova, zmizel a s ním utichl i les. I když Tomáš nic neslyšel, cítil, že uvnitř svého srdce je bude slyšet navždy. S rozhodným krokem a se vševědoucím úsměvem, vykročil po lesní pěšině za dalším dobrodružstvím.
