Třešeň
Třešeň
Po nějaké chvíli přišli na sluncem prozářené místo plné krásné sladké vůně. V pravidelných rozestupech tam rostly třešně. Nebylo to tam jako v lese, kde máte všude nějaké křoví nebo mladé stromky, kterými se musíte prodírat. Byly zde jenom třešně a krásná hebká zelená tráva. Třešně byly zrovna v plném květu, a tak to vypadalo, jakoby uprostřed května nasněžilo. A uprostřed sadu je uviděl. Krásné téměř průsvitné víly, ne těžší než ten kvítek, co se tu a tam snesl k zemi. Tančily tam v kruhu oblečené do bílých, zelených a růžových závojů. Pohyby měly tak ladné, jakoby se ani nedotýkaly země. Tomáš téměř nedýchal, jen aby je nepřerušil. Víly si jich ale po chvíli všimly a kývaly na ně, ať přijdou blíž. Uprostřed kruhu stála nejkrásnější víla oblečená do fialových šatů s malou stříbrnou korunkou na hlavě.
„Ráda tě zase vidím, sestřenko.“ Pravila víla „A kdo je tohle?“, ukázala na Tomáše.
„To je jeden chlapec, kterému chci ukázat les i z jiné stránky, aby si ho začal vážit. Jmenuje se Tomáš.“ A Tomáš se při Euláliiných slovech cítil provinile: kolikrát už polámal třešním větve, když se sápal po jejich sladkých plodech. Když teď viděl ta křehká stvoření, kterým teď ubližoval, nejraději by se propadl do země.
„Vítej, Tomáši.“ oslovila jej víla laskavým hlasem „Jsem Risnael, královna třešní a toto jsou mé sestry. Posaď se, povím ti náš příběh: Byly jsme sem na Zem seslány před mnoha lety z Měsíce, abychom lidi naučily dělat také někdy něco nezištně a s láskou pro druhé. Nic neděláme pro sebe. Na jaře, sotva se trochu oteplí, začneme kvést, abu měly včelky po dlouhé zimě co jíst. Hned potom, když vítr rozfouká naše bílé květy, se naše plody stanou první potravou pro ptáky. Ale zbytek roku už můžeme odpočívat. Do zimy zestárneme a s prvním spadaným listím se vracíme domů, na Měsíc, kde nabereme nové síly, abychom mohly hned, když roztaje sníh, začít opět kvést. Někomu by se naše poslání mohlo zdát marné, protože si z nás téměř nikdo příklad nebere. Jen Japonci, kteří mají třešeň jako svůj národní strom. Ale ti se zase úplně odnaučili odpočívat. S vámi lidmi je to prostě těžké.“
„A jak to vypadá na Měsíci?“
„Dá se to jen těžko popsat slovy. Je to krásné věčně kvetoucí místo, kde všichni dělají poctivě a s radostí svou práci, ať je jakákoliv. Uklízečky a dělníci nedělají svou práci protože „to prostě někdo dělat musí“, ale protože si tu práci vybrali, mají pro ni vlohy a vykonají ji, jak nejlépe umí. Všichni tam žijí v blahobytu, bez bojů a hádek a jsou šťastní.“
„To zní krásně. Také chci dělat to, co mě baví.“
„Vždyť ti nikdo nebrání. Jen musíš mít dost odvahy být sám sebou!“
Vtom zafoukal vítr a záplava bílých kvítků se snesla k zemi. Chvíli nebylo nic vidět, jen bílou sladce vonící tmu, a z čím dál větší dálky se k Tomášovi nesla ta slova: „Buď sám sebou. Buď sám sebou…“, a když se bílý oblak usadil, víly byly ty tam.
Tomáš s Eulálií pokračovali na své cestě dál. Tomáš o těch slovech nepřestával přemýšlet a snažil se pochopit jejich význam.
